Myšlenka založit sdružení, které by pomáhalo zvířatům v nouzi a které by bylo zaměřené na pořizování netradičních pomůcek, se v mé hlavě zrodila po jedné ne zrovna šťastné události v říjnu roku 2011.

Bydlím kousek od Dobříše a jednoho dne, na začátku října, jsem se stavovala na čerpací stanici u dálnice. Tady jsem si všimla vyplašené malé kočičky, která se pohybovala na travnatém pásu mezi dálnicí a benzínkou. Ptala jsem se místní obsluhy, zda je ta kočka některého ze zákazníků nebo jejich. Dostalo se mi odpovědi, že kočička tady pobíhá už asi týden a že asi nikomu nepatří, ale že oni jí krmí a snaží se jí ochočit. Celkem uklidněná, že má kočka zázemí, jsem odjela domů. Ovšem během pár dní se mi všechno rozleželo a po rozhovoru s mamkou jsem se rozhodla na benzínku vrátit a nabídnout tamním zaměstnancům, že bychom kočku společně odchytili a umístili do některého z útulků a pomohli jí najít nový a hlavně bezpečný domov. Všichni s tímto návrhem souhlasili a dohodli jsme se, že zajistím odchyt a umístění.

Poté, co se mi od několika útulků dostalo informace, že o volně pobíhající zvířata má povinnost postarat se obec, respektive obecní policie, která má pro odchyt i speciální školení, jsem se obrátila na obecní policii v Dobříši. Tady jsem se dozvěděla, že sice svou povinnost znají, ale nemohou a nehodlají mi pomoci. Snad jedině, kdyby se jednalo o psa… Kočku prý odchytit nemohou, protože nemají odpovídající vybavení. Ptala jsem se tedy, zda si odchytovou klec, která jim chybí, nemohou půjčit od útulku, kam kočku poté předají. A zde mně informovali, že ani o umístění kočky se nepostarají, že mi nanejvýš sdělí telefonní číslo na paní z Kutána a budu si vše muset sama zaplatit. Když jsem se ptala na jméno strážníka, který mi tyto informace poskytl, abych mohla problém řešit s vedením obce, odvětil mi, že se nepředstaví a nakonec se identifikoval jako „strážník číslo 12“.

Nepředstavitelně naštvaná a zklamaná jsem se tedy rozhodla, že kočku zachráním sama s pomocí obyčejných ochotných lidí. A tak jsem zavolala paní, která má útulek v Kytíně, ta mi přislíbila poskytnout kočičce umístění a nasměrovala mě na další místa. Po nějzdlouhavém telefonování do útulků, abych sehnala odchytovou klec a oprávněnou osobu, jsem nakonec vše zařídila a domluvila tak, že „akce odchyt“ měla proběhnout následující týden. Vše jsem slavnostně oznámila na benzínce, kde mi všichni přislíbili pomoc a těšila jsem se, že o kočičku bude brzy postaráno. Bohužel, když jsem se den před odchytem stavila na benzínce, abychom doladili detaily … kočička tam už nebyla. Dodnes nevím, zda prostě někam odešla, nebo zda vběhla pod auto … nebo si ji někdo odvezl. Budu vždycky doufat v tu poslední možnost, ale nikdy nepřestanu litovat toho, že kdyby se odpovědné osoby nezříkaly svých povinností, mohla si kočka s jistotou dneska lebedit někde s kočičími přáteli nebo novou rodinou …

Po přemýšlení nad nejlepším řešením situace a nad svými možnostmi, jak takto nezaopatřeným zvířatům pomoci, jsem došla k závěru, že si nebudu jen stěžovat a dál se pouze starat o zvířata, která mi spadnou do klína … rozhodla jsem se aktivně pomáhat. A protože mám kolem sebe dost stejně zatížených lidí, nebyl problém celý nápad zrealizovat a založit společně s mamkou a Monikou Projekt Rozárka 

Chtěla bych poděkovat všem, kdo nepřivírají oči před neštěstím druhých, ať už jsou dvou nebo čtyřnozí. Jsem si jistá, že je v silách každého z nás pomoci, mnohdy stačí mít oči otevřené a nebát se ozvat. Budu velice vděčná každému, kdo se k nám přidá svou pomocí, podporou či dobrým nápadem!

Kristýna