Jsem taková typická kočičí máma, která odjakživa miluje všechna mňoukající klubíčka a jiné mazlíky. Vyrůstala jsem v rodině, kde nikdy nechybělo alespoň jedno zvíře, ať už šlo o rybičky, kousavé křečky a upískaná morčata, nebo později o psy, kočky a poníka. V současné době žiji s manželem v domku poblíž Dobříše, kterému kralují dvě kočičí dámy. Jako první vlastní zvíře jsme si v létě 2009 pořídili Rozárku, dlouhosrstou dámu, s typicky kočičími vlastnostmi. Její důstojné odtažité chování a zároveň velká důvěra a přátelskost si Vás okamžitě získají. Je to kočka s vlastním názorem, která potřebuje spoustu kočičí svobody, ale zároveň nepohrdne občasným mazlením a jakoukoliv hrou a příležitostí spolupracovat na čemkoliv v domácnosti, a tak spolu pereme prádlo, vysáváme, stavíme a bouráme příčky. Rozárka byla vždy velice kontaktní a neměla problém s navazováním přátelství s jakýmkoliv zvířetem, a tak si jednoho zářijového dne roku 2010 přivedla domů malou černou kamarádku. Bylo to vyhublé vystrašené kotě, které jsme po dlouhém přemlouvání dokázali nalákat domů, nakrmit, zahřát a pomazlit. Během jednoho odpoledne jsme si získali jeho důvěru a po několika marných pokusech, najít ztraceného páníčka, jsme prostě neodolali, kotě jsme pojmenovali Amálka, a tak s námi zůstala napořád. Dneska je z ní drobná kočička, která nám každou chvíli dává najevo svou lásku a vděčnost. Protože asi nezažila moc pěkného, stále má strach z lidí a ostatních zvířat. Zato s námi a Rozárkou si rozumí výborně. Stále jí máme v patách, chodí za námi jako pejsek. Strašně ráda aportuje, asistuje při práci na zahradě, kde mi většinou sedí na zádech, když pleju nebo sbírám ovoce a zeleninu. V budoucnu plánujeme pořídit kočičím holkám psí kámošku, a když manžela umluvím, tak třeba i dvě :-)